Staň se asijským tygrem a nauč se korejsky!
25. 11. 2010
Pokud jste se někdy setkali s pojmem asijský tygr, jistě víte, o čem je řeč. Jedná se termín, který označuje země, jež v devadesátých letech ekonomicky v krátké době narostly, a rozvoj jejich životní úrovně se udál skutečně historicky neobvykle rychle. Jednou ze zemí, která bývá označována jako asijský tygr, je Jižní Korea. Kromě toho, že jsem se o Jižní Koreji učila v hodinách zeměpisu na střední škole, jsem toho o téhle části zeměkoule moc nevěděla. A vlastně mě ani moje neznalost příliš netrápila. Pokud jsem cestovala, bylo to vždy v rámci Evropy. Samozřejmě i já jsem měla svoje cestovatelské sny, například podívat se do Států, ale prozatím jsem si plnila ty svoje maličké evropské cesty, se kterými jsem byla spokojená. Angličtina mi vždy všude kryla záda, a tak jsem ani neměla moc potřeby, abych se nějakému dalšímu jazyku učila. A v životě by mě také nenapadlo, že tím dalším jazykem, který se začnu učit, bude korejština!
Jak ale vedla tahle má záhadná cesta ještě k záhadnější korejštině? Studovala jsem na ekonomii na Karlově Univerzitě, „Karlovce“, a ačkoliv mě studium bavilo a přednášky jsem navštěvovala celkem hojně a s dobrou náladou, pořád jsem cítila, že mě trochu svrbí paty a že bych možná ráda vyrazila někam do cizích krajů. Když jsem v té době uvažovala nad cizími kraji, nikdy by mi nepřišlo na mysl, že se ocitnu na jihu Asie. Ale hezky popořádku. A protože jsem si vytyčila se jednou podívat do USA, snažila jsem se co nejvíce pilovat angličtinu, volit si přednášky zejména v anglickém jazyce a zajímat se hlavně o americkou ekonomiku. Rozhodla jsem se totiž, že získám stipendium na americkou univerzitu a pojedu na semestr zkusit studium ekonomie v zahraničí. Cesta do Ameriky se pro mě stala obrovskou motivací, která mě sunula ve studijních výsledcích téměř nad mé nejlepší možnosti a já už cítila, jak mám vízum a stipendium v kapse. Jenomže, člověk míní a ….
V době začátku zimního semestru jsem si chystala podat přihlášku na studijní pobyt v zahraničí na několik amerických univerzit. Pokud by byla moje žádost přijata, vyrazila bych do Států na počátku semestru letního. Bohužel mě hned během prvních týdnů skolila ledvinová kolika, ze které jsem se jaksi nemohla měsíc vyhrabat, a když už jsem se začala cítit lépe, tak jsem se s prvními studenými zimními dny ocitla opět v posteli a to s akutní angínou, která se mi zvládla dvakrát zopakovat. Byla jsem vyloženě nešťastná, protože jsem věděla, že tenhle semestr rozhodně nic ve škole nestihnu a budu ráda, když mě pustí alespoň k některým zápočtům nebo zkouškám. Po tom, co jsem si musela nějaké zimní předměty znovu zapsat do zimního semestru a vrátila se do školy, jsem tušila, že na studijním zahraničním oddělení mě nebudou čekat dobré zprávy. A taky se stalo. Díky mé dlouhodobé nemoci se mnou nemohli na cestu do Států počítat, a tak se všechna místa již obsadila. Byla jsem naprosto zničená. Nechtělo se mi čekat zase další rok. Nevím, jestli jsem vypadala tak zničeně nebo co se s paní na našem zahraničním oddělení stalo, ale nabídla mi jedno místo volné. „Jasně, že to beru, jen řekněte kam!“ Myslela jsem, že mi pukne srdce radostí. „Do Jižní Koreje.“ Myslela jsem, že omdlím.
„Do Jižní Koreje?!“ Nechala jsem si ještě několikrát zopakovat a pátrala ve středoškolských znalostech. Tak mi v hlavě naskákalo jenom asijský tygr, Soul a korejština! Panebože, jak já se tam jenom domluvím. Rychle jsem se začala vyptávat na podrobnosti o studiu a hlavně o jazyce, kterým se na univerzitě mluví. Byla jsem ujištěná, že se angličtinou domluvím a že kurzy pro zahraniční studenty jsou pořádány pouze v anglickém jazyce. A prý že pokud se mi bude chtít, jistě se na tamní soulské univerzitě mohu zapojit do kurzů korejštiny pro cizince. Haha! Představila jsem si sebe, jazykového Einsteina, jak se snažím jenom držet hůlky v ruce, natož psát korejsky a mluvit korejštinou. Jak vůbec korejština zní? Všechny asijské jazyk mi přišly naprosto stejné. Takové roztomilé „kvákání“. Ze své nemoci a zimě strávená doma v posteli jsem ale byla natolik otrávená, že jsem na tuhle šílenou studijní nabídku kývla. A vydala se studovat. Jenomže na druhou stranu světa, než jsem původně chtěla.
Před cestou jsem byla strašně nervózní. Několik dní jsem nemohla spát vůbec a neustále jsem se ptala sebe sama, „proč“? Ale adrenalin mě přemohl a já se vlastně zároveň hrozně těšila. Rodiče mě skoro oplakali, jako bych se z té „divočiny“ už neměla nikdy vrátit. Já jen doufala, že nemají pravdu. Už sama cesta letadlem je dost zajímavý zážitek, kdy bych nevěřila, co se dá při třičtvrtě denní cestě letadlem dá dělat. Čekala jsem již od letiště jenom chaos a chaos, ale byla jsem mile překvapená. Zástupci univerzity na mě čekali a odvezli rovnou do kampusu. Tam jsme se postupně začali sjíždět všichni semestrální výměnní studenti ze zahraničí. Kampus vypadal naprosto civilizovaně, až evropsky, ale to, co jsem zažila pokaždé, když jsem se vydala mimo něj (což ze začátku nebylo nijak často), bylo nádherné a příšerné zároveň. Jídlo se vařilo přímo na ulicích, žabí pařátky největší pochoutka! Život se žije mezi druhými lidmi, soukromí skoro neexistuje, vše se koná na hlavní ulici. Plno obchodů, lidí, nápisů, zvuků a hlavně pachů. Než jsem si na všechny ty podivné neevropské výpary zvykla, měla jsem chuť nosit roušku. Architektura plným jménem „Zvláštního města Soulu“ je plná promíchávání historické architektury v čele s královským palácem Kjongbokkung a moderních velkoměstských staveb v centru obchodního města. Tím, co mě však uchvátilo nejvíce, byla korejština. Okamžitě jsem si ten jazyk zamilovala. Ničemu jsem vůbec nerozuměla, ale věděla jsem, že se prostě korejsky naučit musím, když už u nich souhrou všech náhod a nehod jsem, a že to bude hlavní cíl mojí cesty. Chtěla jsem překonat sebe samu a dokázat si, že mě „Hangukmal“, jak se říká domácky korejštině, nedostane. Přihlásila jsem se tedy ještě s několika studenty na lekce korejštiny v rámci univerzity a tolik zábavy jsem vlastně zadarmo ještě nikdy nezískala. Pohled na všechny ty evropské nadšence, jak se snaží ze sebe vůbec dostat ten pravý zvuk, aby místo máma neřekli třeba kráva, to bych vám přála vidět. I náš učitel se často během hodin naprosto odbourával, protože naše korejština, to byl skutečně silný odvar. Navzájem jsme se spolužáky ohromně hecovali a musím přiznat, že po semestru studia korejštiny jsme odjížděli a mluvili zhruba na úrovni dvouletého dítěte – což pozor! Je prý obrovský výkon. Psát jsem skutečně psala špatně, čímž nechci říct, že bych mluvila báječně, ale s kamarády z pobytu jsme si dali slovo, že se doma, v našich zemích, přihlásíme na kurzy korejštiny a jednou si dáme společně sraz někde v Evropě a nad kávou „pokecáme“ korejsky!
Slib jsem se rozhodla dodržet a hned, jak jsem dorazila do Prahy, jsem si vyhledala kurz korejštiny. Ještě, že jsou dnes komunikace na takové úrovni, protože jsme si všichni vzájemně náš slib z Koreje kontrolovali a hlásili, kdo se kam na kurz přihlásil a kdy nastupuje. V Praze jsem našla pouze několik málo škol, které korejštinu vyučovali. Nakonec jsem se rozhodla pro jazykovku Tutor, kterou jsem jedinou znala podle jména z vyprávění známých a z reklam nebo plakátů po centru Prahy. Na kurzu se nás sešla hrstka bláznů, kteří jsme si okamžitě padli do oka, protože nás všechny k učení se korejsky svedla návštěva Jižní Koreje, a to za různými účely. Jeden z mých nových spolužáků má dokonce manželku Korejku a své lekce korejštiny má pro ni připravené jako dárek k výročí. Láska nezná hranic, ani jazykových bariér. Korejština se tak nakonec stala mým originálním koníčkem. Ta proležená zima, která se zdála, že mi toho tolik vzala, se nakonec ukázala jako neskutečně přínosná událost. Dala mi nové kamarády po celé Evropě (chceme se sejít v létě 2010 v Itálii), nové kamarády v Koreji, nové kamarády v Praze a hlavně dala mi jeden z celoživotních úkolů a cílů – naučit se korejsky. Asijským tygrem, tedy že bych se korejsky naučila neuvěřitelně rychle, se asi nestanu, ale na takového malého tygříka nebo alespoň medvídka by to stačit třeba jednou mohlo.