Inteligentní šéfová, víte co je to emoční inteligence?
Má nejlepší přítelkyně si mě získala svou milou a pozitivní povahou. Přestože někdy neměla svůj den, dokázala se nad problémy povznést, zasmát se jim a vyřešit je až v soukromí bez zvědavých očí druhých lidí. S lidmi uměla vždycky vyjít. Měla takzvanou „vyřídilku“. Často jsem si dělala legraci, že dokáže každého ukecat natolik, že daný člověk mezitím již zapomíná, o čem byla původně řeč a kamarádce všechno přislíbí. Málokdo ji dokázal rozladit, vytočit nebo naštvat. Povětšinou srážku s blbcem přecházela s ledovým klidem a tvrdila, že jistému typu lidí nebude dělat radost tím, že by na jejich prostoduché dotazy odpovídala nebo se nad nimi rozčilovala. Její ledový klid však začal roztávat s nástupem jejich nové šéfové na vedoucí pozici oddělení, ve kterém kamarádka několik let spokojeně pracovala. Svůj obor dobře znala, věnovala se internetové reklamě a jejímu prodeji, měla známosti, přehled i dobré nápady. Ideální zaměstnanec, řekli byste si. Ano, to ona rozhodně byla. Až na jedinou chybičku. Nebyla robotem bez emocí. Vždy, když se něco v práci dělo nebo řešilo, snažila se na problémy nebo nesnáze dívat očima postižených lidí. Uměla se do nich vcítit, použít intuici a řešit problém citlivě. Tím se stala přesným opakem jejich nové šéfky. Ta, přestože byla dostatečně studovaná, kultivovaná a dobře oblečená, postrádala jedno – inteligenci, ale tu emoční. Nedokázala s lidmi jednat. Svým chováním nepřístupného buldoka, který kolem sebe jenom štěká, si neuměla skupinu lidí přirozeně získat, motivovat je a vést. Naopak, podle kamarádčina vyprávění, oplývala darem smrtící kombinace orientace na výkon a přezíravosti. Proto se také stala prvním člověkem, který dokázal moji přítelkyni dohnat ke zlosti. Čím déle se s novou šéfovou setkávala na pracovním poli, tím více se toto pole měnilo v bojiště.
Jednoho dne má kamarádka přišla s rozhodnutím. Nebude si již víc dělat vrásky na tváři a z práce odejde. Koukala jsem na ní se spadlou bradou. „Přece se nebudeš kvůli jedné nepříjemné ženské takhle měnit? Musíš s ní trošku pobojovat a ono to dobře dopadne.“ Zkoušela jsem se z přítelkyně dostat trochu bojového ducha navíc. „Ne, nemá to cenu. Ona se vůbec nedokáže pro nic nadchnout. Jakoby v sobě neměla ani jednu emoci. Ani radost, ani smutek, ani … no prostě nic.“ A vzápětí jsem se dozvěděla poslední třešinku dortu, která vedla ke kamarádčinu rozhodnutí. Kolega v práci, čerstvá čtyřicátník, se během dne dozvěděl příšernou zprávu. Dcera se na výletě s kamarády během prázdninové diskotéky u jezera opila, nechala se vyhecovat a ve svém podnapilém stavu skákala do vody. Bohužel, během jednoho ze skoků se špatně odrazila a uklouzla jí noha. Pád do vody proto probíhal tak, že sjížděla bezvládným tělem po skále a dopadla pomlácená s rozbitou hlavou do vody. S těžkým otřesem mozku a pohmožděnou páteří jí odvezl vrtulník. Když se to kolega dozvěděl, měl zrovna před pracovním jednáním. Nová vedoucí jej však nechtěla nechat odejít a přehodit jednání na některého z kolegů, kteří se nabízeli. Prý by nikdo nebyl dostatečně připravený. „Představ si, kdyby to bylo tvoje dítě!“ Ano, ta představa byla hrozná. Snad i ten největší kruťas nebo Herodes by musel uznat, že takhle situace je natolik emocionálně náročná, že se jednání asi nevyvede nejlépe a že daný člověk prostě potřebuje a musí jít za svým dítětem. To však oné dámě nedošlo a zaťala sekeru do živého. Přes takovéhle nepochopení už pro nikoho z kanceláře vlak nejel. Všichni jsou na šéfovou naštvaní a přítelkyně dokonce tedy zvažovala odchod. Nad kávou trochu vychladla, a tak jsme mohli začít hledat společné řešení jejího problému. To však mělo přijít vzápětí s nečekanou malou pomocí. Na šéfovou se totiž během několika dní vyrojilo pár stížností z řad zaměstnanců nejenom její skupiny, ale i dalších vedoucích pozic. Dle „drbárny“ se vztahovaly zejména ke komunikaci a osobnímu přístupu. Kamarádka proto vytasila svoji zbraň a celý pracovní stolek si obložila knihami o emoční inteligenci. Když už trávila třetí den čtením knih, šéfová nevydržela a začala se o knihy zajímat. Co to prý ta emoční inteligence je. Kamarádka se okamžitě jala vysvětlovat, jak je emoční inteligence dnešním obrovským hitem v oblasti managementu, jak se prosazuje lidský přístup a jak se dokonce pořádají i kurzy pro firmy v oblasti emočního vzdělávání. Šéfka jenom valila oči s tím, že o ničem takovém ještě neslyšela – jak by také ona mohla! Několik knížek si proto vypůjčila a po týdnu stráveném jejich četbou se objevil na nástěnce v kanceláři vzkaz: Pozvánka na kurz emoční inteligence. Pod tlakem stížností se šéfová i stébla chytla, takže se rychle jala reagovat na své pracovní nezdary. Na kurzu v učebnách Tutoru se proto potkala v jednom ringu má přítelkyně i její šéfová. Nesměli samozřejmé chybět i ti nejvyšší postavení a další lidé z vedoucích pozic. Přítelkyně tvrdila, jak moc si kurz užila, jak báječně se bavila a kolik nových lidí poznala. O tom, jak si na kurzu vedla její šéfová, moc nemluvila. Výsledek se však dostavil záhy. Dva týdny po kurzu probíhalo čtvrtletní vyhodnocení práce a přítelkyni přišla nabídka. Bude se hledat nový vedoucí jejich oddělení, měla by o postu vážně uvažovat! A tak se karta obrátila. Přítelkyně, i když bez potřebného titulu, ale se zkušenostmi, přirozeným intelektem i inteligencí emoční, získala místo po Cruele de Ville. A jestliže byla má přítelkyně dříve ideálním zaměstnancem, tak teď je naprosto ideálním pohodovým, milým a lidským šéfem.