Konflikty v práci, aneb když je pracoviště minovým polem
25. 11. 2010
Pracovat v oblasti lidských zdrojů bylo mým snem od vysoké školy. Ráda jsem komunikovala s lidmi, uměla jsem si dobře zorganizovat práci a nikdy mě v životě nebavilo být solitér. Přesto jedinou chybou, na kterou jsem u práce ve sféře lidských zdrojů narazila je, že se jedná většinou o zaměstnance ženy.
Oddělení lidských zdrojů je povětšinou kancelář plná energických ženských, které si všechny v tom svém organizačním talentu, elánu a nadšení neustále šlapou na paty. Kromě lehké rivality, která je na rozdíl od té mužské alespoň únosná, existuje však mnohem zásadnější nástraha, kterou práce v ženském kolektivu skýtá. Tou je klasické ženské drbání, klevetění. Vyjít okopírovat cokoliv z kanceláře znamená vystavit svůj zadek v nových kalhotách přímé pozornosti spolukolegyň, které okamžitě odhadnou, jestli se jedná o velikost stejnou zadnice, která je stejná jako před obžerstvím v podobě vánočních svátků. Jakýkoliv nový přírůstek do šatníku je podroben ohromného množství pochvaly, co se týče vkusu, barvy, zvoleného střihu. Stačilo by však dát na dámské toalety v nestřeženém okamžiku odposlouchávací zařízení a dozvíte se, kolik váš kostýmek asi stál, kde jste na něj vzala, že jste v něm nemožně ramenatá, hranatá, kulatá, oválná, elipsovitá. Jindy stačí jenom náznakem promluvit o tom, kam se o víkendu chystáte, zda jste náhodou po půl roce nebyla s rodinou na večeři, a hned si žijete na vysoké noze, máte peněz na rozdávání a před ostatními děláte chudinku. Nejhorší však je, že ženská empatie prostě funguje, a když se vaší kolegyni cokoliv děje, okamžitě to jako žena poznáte. Pak stačí se jenom maličko pozeptat, a protože ženy jsou drbny, víte toho najednou mnohem více, nežli jste chtěla. Tím pádem se ocitáte v celé osobní záležitosti nemočená až po uši, protože se stáváte spolusdílitelem bolesti, za kterým se odteď, dokud problém nepomine, chodí daná kolegyně vyplakat. Tak jsem si prošla jedním coming-outem mladého syna a prožila závislost na sázení u manžela. Co však je zcela nesnesitelné, to je hájení si území. Každá žena má totiž za svoje výsostné území svoji domácnost. Tady vše klape přesně podle ní. Ví, kdy dělat to či ono. Ví, jak nejlépe rozdělit úkoly. Ví, že věci mají své místo a právě na ně je uklízí. Jenomže, tuto silně teritoriální poruchu z domácnosti si většina žen přináší i do kanceláře. Pak vzniká problém v tom, že každá z dam má pocit, že určitá propiska patří do jiného balíčku propisek, že tato kytka se zalévá jenom jednou na místo dvakrát týdně, že hrnečky od kávy se myjí hned a ne až na konci dne. Na každou vaši chybu s umístěním dané věci slyšíte jen slabé heknutí, ceknutí, syknutí anebo ulevení si. Jak se ale projevuje pořádek věcí v domácnosti, potažmo následně v kanceláři, projevuje se i odlišný vkus, kterým by se ženy rády obklopovaly. A tak nám na stěně vedle roztomilého miminka se slunečnicí visí obrázek nahého Mirka Topolánka, kterého doplňuje romantický pohled na zasněžené kopce hor. Celý spektákl je dokreslen obrázky a fotografiemi našich nejbližších, které se záhadou systematicky posunují stále výše na nástěnce, by právě na ně byl nejlepší výhled pro čerstvě příchozí. Prostě a jednoduše, potenciál konfliktu je neuvěřitelně vysoký. Navíc, v ženském kolektivu se žádný konflikt a hádka neodpouští. Naopak, pamatují se velice dlouho, a když je vhodný čas, jako ostrá rána se vytáhnou a zapíchnou přímo do vás.
Jednoho dne jsem tak přišla do kanceláře a zjistila, že na mém stole je přehozená fialová dečka. Ne, že bych neměla fialovou barvu ráda, ale dečku na pracovním stole? No, snad za tuhého socialismu, kdy se na pracovních stolech nic nedělalo. Dečku jsem proto vzala a položila vedle stolu na tiskárnu. Za chvíli byla kolegyně u tiskárny a povídá: „Kdo sem dal tu dečku? Proč je tady? To ji budeme muset sundávat pokaždé, když si chce něco oskenovat, jo?“ Na to moje odpověď: „Ne, Mileno, to jsem měla na stole, ale nepotřebuju to tady. Tak jsem si tím pomohla vedle.“ „Proč to dáváš vedle, když se ti to nehodí? Tak to vyhoď, ne?“ A dečka putuje Mileninou rukou do koše. Jako na zavolanou vchází další kolegyně Dana, která dečku z vlastních peněz zakoupila a teď se po ní ptá. Při zjištění, že je v koši chytá hysterický záchvat a naštvaně odkráčí. Milena krčí rameny a já jdu hasit další z typicky ženských konfliktů. „Dano, Danuš, nech toho. Já to nevěděla, já si to jenom odložila a spadlo to tam.“ Kec na kec a Dana ne a ne přestat. Odpoledne mám na stole novou dečku, kterou si obřadně složím a uložím vedle počítače. Při odchodu z práce dečku opět rozložím a umístím do prostředku stolu. Ne každý den je vám ale tak hej, abyste skládali a rozkládali dečky. Proto jsem také jednou přišla po prohádané noci s dospívající dcerou do práce, lila přehoz zmuchlala, zahodila vedle sebe a do počítače zadala bezkonfliktní dospívání. Chtěla jsem zjistit, jaký je to recept, který já a moje dcera nezvládáme. Jakmile Dana uviděla dečku nesloženou, poslušně přišla, zvedla ji a obřadně mi ji podala. „Na, něco Ti upadlo.“ I takováhle věta může stačit k tomu, aby ve vás všechny ty hádky, konflikty, nedorozumění a stres bouchly jako papiňák. „Ale já to tu nechci. Chápeš? Proč to tu mám mít? Je to ošklivý, překáží to. Já tu chci pracovat, ne si to tu zdobit jako cukrárnu. Ale to ty asi nedokážeš pochopit!“ Mávala jsem jak smyslů zbavená Daně dečkou pře očima, dečku znovu zmuchlala a tentokrát s ní skutečně praštila do koše. Zamířila jsem rovnou k autu a odjela domů. Tam jsem si dala studenou sprchu a v práci si vzala dva dny volna. Bylo toho už moc. To ženské pošťuchování, malichernosti, pitomé dečky. Když přišla dcera ze školy, ve chvíli, kdy mě doma uviděla úplně vyčerpanou a v pracovní době, na naši hádku zapomněla a šla ke mně. „Co se stalo, mami? Je ti špatně?“ Starala se. „Ne ne, broučku. Jenom mě bolí hlava, víš. Nikdy nepracuj s ženskýma, drž se chlapů. Ti si aspoň umí věci vyříkat upřímně do očí. Že mi to slibuješ, viď?“ A tak jsem ten den donutila dceru mi slíbit, že se bude držet mužského kolektivu. Co by na to asi řekl manžel…
Dcera, která studovala druhým rokem střední obchodní školu, a kterou jsem večer předtím obvinila z toho, že studium fláká, mě překvapila, když mi řekla, že se učili o nějaké firemní psychologii. Firemní psychologie? To mi nic neříkalo. Znala jsem leda tak firemní psychopatii. Firemní psychologie se stará o duševní zdraví zaměstnanců a patří do ní i nácvik zvládání konfliktních situací. Nejenom, že jsem byla překvapená z dcery, ale z informací, které mi podávala. Sama mi následně navrhla, že bychom se třeba s kolegyněmi mohli přihlásit. A vlastně ano, proč ne. Kdo jiný by měl zařídit kurz nácviku konfliktních situací než ženské a navíc z personálky. A tak jsme si společně s dcerou sedly k počítači a hledaly o kurzech více. Společně jsme vybraly firemní kurz konfliktních situací u firmy Tutor, o které mi dcera vyprávěla, že mají dobré přípravné kurzy na školy a že tam učí dobře, protože tam chodí několik spolužáků z vyšších ročníků. Dala jsem tak na dceru a během dne kurz domluvila s vedením firmy. Žádný konflikt se naštěstí nekonal, takže jsem mohla s potvrzenou informací přijít za svými kolegyněmi. „Dámy, už mám toho našeho krafání akorát. Buď se trochu srovnáme, anebo se tady jednou zabijeme. Jasný?“ „Jasný.“ Zněla dvojhlasná odpověď. A tak teď čekáme na ten dar z nebes v podobě nacvičování konfliktních situací. Jak se k nám na personální rychle doneslo, i mnoho z dalších oddělení firmy o kurz projevilo zájem. Prý hlavně účetní – no jasně, samé baby.