Lektořina je občas dřina
Říká se, že vysokoškolský život je tím nejkrásnějším obdobím pro dospělého člověka. Myslím, že tím nejhorším, je pak následné hledání práce. Když se totiž ocitnete ve skutečném životě jako čerstvý absolvent, není nic jednoduchého najít si práci, která by odpovídala vašemu vzdělání a zároveň i vašim představám. Navíc, pokud se jako já, ocitnete na trhu práce jako čerstvý absolvent humanitních oborů. Po pěti letech studia antropologie a psychologie jsem získala svůj vysněný titul magistra. Čím více se blížilo osvobození od studijních povinností, tím více jsem byla nervózní ohledně budoucnosti. Chtěla jsem zůstat v oboru, samozřejmě, ale nebránila jsem se různorodým zkušenostem. Jako student jsem si přivydělávala barmanskou prací, proto jsem se těšila, že s dostudováním svoji kariéru nočního ptáčete odložím a vrhnu se do běžného každodenního koloběhu pracovních povinností. Závěrečné státnice a obhajoba práce mi zabraly tolik času a sil, že jsem nemohla naplnit svoji ideální představu sebe sama již několik měsíců před ukončením školy hledající práci. Když jsem tedy úspěšně obhájila svůj vysokoškolský titul, dala jsem si tři měsíce na to, zapojit se do pracovního procesu.
Tři měsíce ale utekly jako voda. Chtěla jsem si také trochu užít posledních studentských prázdnin, takže když uhodily poslední dny mé tříměsíční lhůty, narychlo jsem se začala ohlížet po pracovních příležitostech. Obrovským limitem mé práce se stala nezkušenost z oboru. Teprve mě čekalo nabírání profesních zážitků, proto mnoho z prací, které by se mi líbily, musely počkat. Zároveň jsem chtěla pracovat s lidmi, nikoliv zavřená někde v muzeu jako jedna ze zkamenělin. Tím pádem odpadla kategorie odborných prací po knihovnách a depozitářích. Místo, které mě nakonec zaujalo nejvíce, vypadalo na první pohled ideálně. Měla jsem pracovat s lidmi, zkušenosti jsem měla prací získat, mohla jsem se vypracovat v kariérním řádu nahoru a hlavně jsem měla uplatnit oba obory, které znám. Měla jsem se totiž stát profesionálním lektorem. Na místo jsem se přihlásila a prošla pohovorem. Učit jsem měla profesní odborné kurzy, které se vztahovaly k psychickým dovednostem zaměstnanců – uvolňování stresu, zvládání komunikačních problémů, schopnosti vyjednávání a podobně. Se svým psychologickým tréninkem ze školy jsem si říkala, že pro mě nebude problém hodiny lektorsky zvládnout. Oplývala jsem tak dostatkem sebevědomí a po důkladném proškolení se cítila naprosto neohroženě. Když jsem ale poprvé předstoupila před skupinku zcela cizích lidí, z nichž mnozí na lekcích byli kvůli svému zaměstnavateli, byli o mnoho starší nežli já, a často na mě házeli zcela unuděné pohledy, rozklepala se mi kolena. Situaci jsem nakonec zvládla, kurz jsem jako lektor zakončila a svůj úkol splnila. Přesto jsem neměla pocit dobře odvedené práce. Věděla jsem, že jsem věci nepodala tak, jak jsem si představovala. Věděla jsem, že umím více, jenom jsem momentálně netušila, jak své znalosti prodat. Doufala jsem proto, že se situace po několika dalších lektorských zkušenostech zlepší. Přestože jsem se cítila méně nervózní, méně jsem se potila a méně koktala, nebyla jsem to já jako dobrý lektor. Něco zásadního, co mě ve škole nenaučili, mi chybělo. Tím, co jsem tolik postrádala, bylo totiž pedagogické vzdělání. I když jsem vystudovala psychologii, je něco jiného chovat se jako psycholog a přednášet psychologii. I když jsem prošla důkladným školením, potřebovala jsem trochu více nácviku, znát tipy a fígle, jak správně účastníky rozkomunikovat nebo naopak ubrzdit. Na první poradě jsem proto po chvíli váhání zvedla ruku a přednesla svůj problém. Najednou jsem na sobě ucítila pohledy všech přítomných v místnosti. Říkaly pouze jediné: „Jak si to mohla dovolit? Vždyť si podřezává větev nad vlastní hlavou!“ Neměla jsem co ztratit. V práci jsem byla ve zkušební lhůtě a věděla, že pokud dostanu padáka, najdu si rychle jinou práci, sice možná méně podle mého gusta, ale začátky nebývají lehké. K překvapení všech ostatních se za mě postavila i jedna starší kolegyně, která tvrdila, že s mým problémem souhlasí a dobře si na něj jako nastupující zaměstnanec pamatuje. Nebyla vystudovaným lektorem, učitelem, ale odborníkem. Nikdo ji pro lektorské schopnosti nepředal a musela je sama tvrdým tréninkem získat. Prý nakonec ten trénink nebyl tvrdý jenom pro ni, ale i pro její studenty. Ti si měli zasloužit někoho zkušenějšího a ne mladou absolventku, která sice zná a umí, ale neví, jak vypadá dobře odvedená hodina. Pohledy se ihned přesunuly na ní. Po jejím proslovu již nezbývalo, nežli stočit oči k vedení. To, zčásti zahnané do kouta, přiznalo potřebu kurzu pro nové lektory. A jelikož se firma specializovala na kurzy manažerských potřeb, musela sáhnout mimo vlastní řady ke konkurenci. A tak jsem já jakožto lektor psychologie získala místo v kurzu lektorských dovedností. Do firmy tak dojížděl odborník z Tutoru, se kterým jsme svoje problémy mohli konzultovat, nacvičovat jejich řešení, učili jsme se metody a techniky, jak získat správnou atmosféru a odezvu ve skupině. Jako psychologa mě celý trénink ohromně bavil. Poznala jsem, že našemu kurzu lektor rozumí a my tak mohli v praxi vidět skutečně dobré lektorské vedení na nás samých. Lektorský kurz pro lektory se nakonec ukázal jako pozitivní zkušenost. Díky němu jsem totiž zažila, jak vypadá pocit z dobře odvedené práce. Samozřejmě mě okamžitě práce začala bavit o něco více, jakmile jsem viděla správnou odpověď na své snažení. Všechny postupy jsem si vyzkoušela ve vlastních hodinách, získala jsem motivaci, proč se o lektořinu jako takovou dále zajímat a rozvíjet své schopnosti. Na pozici lektora jsem zůstala ještě rok. Rok práce, která mě bavila a rozšířila mi nové obzory. Díky ní jsem se naučila, jak správně vést skupinu, předávat své znalosti, jak umět naslouchat jinému názoru a také, kterak rozpoznat to jisté rozpoložení ostatních lidí, se kterým se pak dá porůznu pracovat. Práce lektora mi v mnohém pomohla získat současnou pozici interního psychologa v mezinárodní auditorské firmě. Poznatky z kurzu i samotné práce předávám stále každý den. Není totiž dne, kdy by člověk byl na světě sám. Jsme stále mezi lidmi, komunikujeme s nimi, něco od nich chceme, požadujeme či prosíme. Na svůj absolventský rok po vysoké škole proto vzpomínám ráda. Byl to rok, ve kterém jsem se během několika měsíců naučila tolik, co za oněch pět let.