Nejslabší, máte… počítačový kurz!
Můj otec byl pro mne od raných let nedostižným vzorem. Jestliže jsem ho jako malý kluk viděl poránu sekat trávu na chalupě, okamžitě jsem chtěl sekat trávu také. Skončilo to pohotovostí a několika stehy. Když jsem viděl otce, že rád plave, chtěl jsem se ihned naučit plavat. Přestože jsem měl svého času obrovský strach z vody. Cokoliv můj otec udělal, já jej následoval. Přirozeným vyústěním našeho vztahu, pokud pomineme moji rebelující pubertu, bylo převzetí našeho rodinného pokladu z otcových rukou – jeho firmy. Otec po několik desítek let zbudovával menší, ale velice produktivní firmu zaměřenou na poradenství v oblasti cenných papírů. V době, kdy otec svou firmu s přáteli rozjížděl, se slovo consulting ještě nepoužívalo, dnes ho však měl všude na vizitkách. Přestože ale slovo známé ještě nebylo, otcovy služby přišly právě v čas. Udělal si výborné jméno a díky spolupráci s mnoha kamarády z ekonomické školy a dřívějších prací, byla jejich firma známá jako „rodinného“ typu. O to rodinnější, že jsem ji jako syn měl převzít. Odmala jsem tak byl svým otcem zasvěcován do tajů obchodování s cennými papíry, jejich zhodnocení, způsobů predikace vývojů hodnoty a dalších věcí, které by asi běžného náctiletéto kluka nebavilo. Vysvětloval mi to však můj otec, a tak jsem hltal každé jeho slovo. Geny se nezapřou, a protože v naší rodině jsme se vždy převážně všichni věnovali obchodu nebo spíše ekonomii, vyslyšel jsem volání a vystudoval vysokou školu ekonomickou. Firmu jsem však zdaleka hned nedostal. Vysokoškolský titul otci nestačil. Musel jsem proto získat praxi, kterou by otec uznal jako dostačující a relevantní. Pracoval jsem tedy přes čtyři roky mimo otcovu firmu a snažil si svůj budoucí post zasloužit. Netuším, na základě jakých výsledků otec ke svému rozhodnutí dospěl, ale pátý rok po škole, jsem měl převzít firmu z jeho rukou.
Byl jsem nervózní a zároveň se ohromně těšil. Konečně to přijde, říkal jsem si. Přišlo to však v podobě, s níž jsem nepočítal. Po několikaměsíčním zorientování se ve firmě jsem přišel na to, že firma sice vydělává a stále má velice dobré reference, nevyužívá však moderní pracovní postupy, které by její práci mohly ještě zrychlit a zefektivnit. Vše se zbytečně administrativně zpracovávalo rukou, zapisovalo se do knih. Přitom se dala spousta věcí vyřídit přes počítač, rovnou odeslat na adresu přes internet, uložit do schránek k tomu určených. Formuláře se vyplňovaly a podávaly osobně, nikoliv přes počítačové tabulky. I když samozřejmě většina otcových zaměstnanců s počítači základní kroky uměla, skončila se svými znalostmi někdy deset let pozadu. Zatím jim to jakž takž s odřenými zády stačilo, ale jejich počítačová nekompetence firmu již dnes brzdila. Když jsem jednoho dne uviděl otcovu dlouholetou hlavní účetní, jak její počítačová databáze zeje prázdnotou a všude kolem ní jsou vystavěny stohy a stohy papírů, za kterými se nám ztrácela, věděl jsem, že musím něco podniknout.
Nejjednodušším řešením by bylo nejspíše odstranění těchto lidí a najmutí někoho mladšího, v tuto chvíli produktivnějšího. Ačkoliv mi tak radil můj kamarád/spolužák z výšky, nedokázal jsem si ani na okamžik představit, že propustím někoho z otcových lidí, kteří jeho firmě zasvětili většinu svého života, měli k ní skvělý osobní vztah a svou práci dělali s láskou. Musela být tak jiná cesta. Ta se mi zjevila, jakmile jsem poprvé v životě spatřil dceru naší hlavní účetní, se kterou jsem si tolik lámal hlavu. Její dcera byla o několik let mladší čerstvá absolventka anglistiky. Já ji uviděl stojící nad matkou a lomící rukama. „Ježíši mami, tohle ale přece jednoduchý fígl, jak si všechno uložíš najednou a rychle do počítače a zároveň si to hned zálohuješ. Vždyť to přece není nic težkýho.“ Nejenom, že se mi líbila ona samotná, ale i její snaha maminku něco nového naučit. Jakmile jsem ty dvě viděl, dcera nad matkou něco vykládající a matka sedící za stolem jako poslušná žačka, bylo mi to jasné. Přihlásím naši účetní, a nejenom ji, na počítačové kurzy. Absolvování počítačového kurzu nám na míru by znamenalo, že se všichni dotyční naučí pracovat s novějšími programy, používat rychlejší pracovní nástroje a vše se naučí na jim potřebné úrovni. Nic víc, nic míň, jen to, co skutečně potřebují. Hledal jsem proto firmu, která by mi mohla s takovýmto obsahem počítačového kurzu pomoci. Povětšinou jsem našel pouze firmy, které nabízely rekvalifikaci v oblasti počítačových dovedností, které zahrnovaly pouze základní ovládání počítače a jeho funkcí. To však mí zaměstnanci dávno uměli. Oni i já bychom tak ze sebe dělali jenom panáky. Objevil jsem však firmu, která mi slibovala kurz ušít na míru, přesně podle mých požadavků. Zavolal jsem proto do Tutoru, zda skutečně všechen výčet možností, jak kurz udělat, platí. Tutor jsem jako firmu samozřejmě znal. Byla mi ale povědomá pouze jako jazyková škola a o firemním vzdělávání jsem neměl příliš přehled obecně. Na základě dobrých ohlasů a příjemné komunikace jsem tedy zvolil počítačový kurz právě tam. Nikdy jsem zatím nic podobného neabsolvoval sám, a proto jsem se rozhodl, že se kurzu s mými vybranými zaměstnanci alespoň na několik hodin zúčastním sám. Kurz mě tak mile překvapil. Nejenom, že výuka probíhala ve velmi neformálním duchu, kdy se všichni účastníci povětšinou dobře bavili a lektor s nimi, ale díky mé přítomnosti mezi nimi, jsem měl možnost mé zaměstnance lépe poznat. Kurz jsem proto téměř celý odchodil s nimi a skvěle se bavil. K mnohým jsem získal bližší vztah, poznal jejich životní příběh, měl šanci si udělat osobní obrázek. A to bylo důležité. Zabil jsem tak dvě mouchy jednou ranou – své zaměstnance jsem provedl počítačovým kurzem a zbavil se problému nedostatečné pracovní kompetence a nemusel sahat po nějakých definitivních řešeních a za druhé jsem své zaměstnance poznal z osobní stránky a trochu se jim přiblížil. Samozřejmě bych neměl ani opomenout, že jsem měl to štěstí a postupně blíže poznával i krásnou dceru naší hlavní paní účetní…