Syndrom vyhoření může potkat každého z nás
Syndrom vyhoření není mezi širokou veřejností dnes již nijak neznámý pojem. Dlouho tomu však tak nebylo. Poprvé byl tento psychosomatický stav popsán psychoanalytikem Herbertem Freudenbergem. Originální název nemoci zní „Staff Burnout“. Volně bychom tedy mohli termín přeložit jako vyhoření v zaměstnání. A právě to je podstatou daného jevu. Jedná se totiž o onemocnění duše i těla, které vzniká na základě pracovního stresu. Často tak postihuje ty jedince, kteří vykonávají psychicky náročnou práci, v níž jsou mnohdy ve velmi úzkém až osobním kontaktu s druhými lidmi. Mezi zaměstnání, u nichž je syndrom vyhoření nezřídkým jevem, patří zejména profese pomáhají, jakými jsou například pozice sociálního pracovníka, psychologa, psychoterapeuta, speciálního pedagoga, ale také mnohé vysoké manažerské pozice, na nichž člověk nese velkou zodpovědnost za svá rozhodnutí. Z dosahu nebezpečí syndromu vyhoření však nelze vyloučit žádné ze zaměstnání, které je daným jedincem vykonáváno ve snaze na dané pozici uspět a svou práci odvádět co nejlépe.
Syndrom vyhoření se v odborných periodikách objevil v premiéře roku 1974. To však neznamená, že do té doby se tato zpočátku nenápadná nemoc jednotlivci a skupinami neobjevovala. Jen neměla své speciální pojmenování. Mnohdy se tak mohli lidé touto nemocí trpící setkat s označením své osoby jako „povaleče“ či „neurotika“. Mylně tak byli odsuzování a společnost jim rozhodně nenabízela pomocnou ruku. Dnes se naštěstí situace již změnila. Dokonce takovým způsobem, že se již můžeme setkat s preventivními kroky nejrůznějších druhů firem, které se snaží před touto nemocí své zaměstnance chránit. Můžeme se tak setkat s firemními kurzy, které se přímo problematikou syndromu vyhoření zabývají. Takovýto typ kurzů pro zaměstnance i širokou veřejnost nabízí například vzdělávací společnost Tutor. Pozadu v dnešních dnech není ani nabídka literatury, jak pro veřejnost odbornou, tak pro běžné laické čtenáře, kteří se chtějí o syndromu vyhoření dozvědět více. Doporučit tak lze knihy z nakladatelství Portál, které jsou čtivým seznámením s danou problematikou. Pro odbornější popis je vhodné sáhnout pro knihu Syndrom vyhoření a možnosti jeho terapie od autorek I. Fialové a A. Schneiderové. Co však přesně syndrom vyhoření je?
Syndrom vyhoření spadá mezi psychosomatické nemoci. Jedná se tedy o onemocnění psychického základu, které má své doprovodné projevy i na tělesné stránce života jedince. Nástup nemoci bývá mnohdy velmi nenápadný. Člověk začíná cítit v práci velký tlak, stres, který negativně začíná ovlivňovat jeho práci. Neustále se snaží práci odbavovat, ale jako by jí vůbec neubývalo. Jedinec se však nevzdává. Snaží se pracovat s co nejvyšším nasazením. Práce je často pro něj vším. Je odhodlán ji vykonávat s vysokým nasazením a co nejlepšími výsledky. Přestože činí vše, co je v jeho silách, z jeho pohledu to stále pro danou práci není dostatek. Výsledky se pro něj neslučují s jeho nasazením. Postupem času se situace pro zaměstnance stává stále neúnosnější. Práce se hromadí a pracovní aktivita jedince přestává mít zavedený systém. Postižený člověk se začíná ve svých pracovních aktivitách „ztrácet“. Začíná dělat menší a častější chyby, které jej stále více demotivují. Přestává tak mít svou práci pod kontrolou. Chybné jednání se začíná stávat čí dál tím častější a pracovní výkon se stává chaotickým. Jedinec si svůj špatný pracovní výkon uvědomuje a začíná se u něj projevovat úzkost odpovídající míře zmatečného jednání, které se u něj v práci vyskytuje. Úzkost se začíná postupem času zvětšovat. Jedinec propadá do neurotických stavů nejenom během výkonu práce, ale i mimo ni. Jeho pracovní napětí tak začíná silně ovlivňovat i jeho osobní vazby. Silně trpí zejména vztahy s nejbližšími osobami, rodinou a blízkými přáteli. Pouhé pomyšlení na práci dokáže v jedinci vyvolat paniku. Myšlenka na nezvladatelnou práci se stále vrací. Stává se noční i denní můrou. Poslední fází, která se u postiženého člověka projeví, je pak zásadní otočení ve vztahu k pracovnímu výkonu. Pocit, že jedinec musí svou práci stihnout a dobře vykonat nahrazuje pocit absolutní rezignace na pracovní výkon. Člověk propadá apatii, projevuje se bez pozitivních emocí ve vztahu k jakékoliv aktivitě vůbec. Nic a nikdo mu nečiní radost. Reaguje podrážděně na přítomnost druhých lidí, uzavírá se před světem do samoty. Nastupuje fáze depresí, zklamání a mnohdy i velkého fyzického vyčerpání. Můžeme se tak setkat s případy, kdy nemocný člověk zůstává celé dny v posteli, nekomunikuje, je citlivý na přítomnost druhých lidí, nedochází nikam, přestává se starat sám o sebe. Kromě silného fyzického vyčerpání může jedinec trpět i poruchami spánku, poruchami paměti, soustředění a mnohými tělesnými potížemi např. se zažívacím traktem či sexualitou. Nejenom profesní, ale zejména osobní život jedince se tak rozpadá, stejně jako začíná chátrat jeho tělo.
Již při prvních příznacích či podezření, že je některý z Vašich blízkých v ohrožení zrádného syndromu vyhoření, je nejlepší vyhledat pomoc. Mnohdy postačí vlídné slovo a zájem o problémy druhého. Chvilka, kterou si na svého přítele či přítelkyni najdete. Vypovídat se u kávy nebo skleničky dobrého vína je tou nejlepší terapií pro nás všechny, kdy si můžeme odpočinout od stresu a pracovního shonu běžných dní. Pokud se Vám však zdá, že i přes Váš zájem je na tom blízká osoba stále stejně, tedy zle, a ne-li hůře, pak je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Syndrom vyhoření není žádnou ostudou. Naopak, právě syndrom vyhoření může postihnout každého z nás. Není ničím výjimečným, ale je zákeřným onemocněním, které může fatální důsledky pro náš psychický i tělesný život. Odborník přesně pozná, v jaké fázi se průběh nemoci nachází, jaké je vhodné zvolit léčebné postupy. Léčba syndromu vyhoření není rozhodně rychlou cestou. Je nutné nalézt a plně odbourat všechny možné příčiny vzniku nemoci a také odstranit její neblahé důsledky. Jedná se tedy o běh na dlouhou trať. Člověk, stižený syndromem vyhoření, bývá tím posledním, který o pomoc požádá. Je proto pro nás, přátele, rodiče, děti, kamarády a kolegy, nutné mít oči pořádně otevřené a pomocnou ruku vždy pevně nataženou.