Pomaturitní rok práva mi změnil život
Když vyrůstáte v rodině, kde se jedno povolání dědí z generace na generaci, pak se vám nikdo nemůže divit, když se jednoho dne probudíte a řeknete si: Dost! Už žádné poslouchání o tom, jak ze mě bude skvělý právník v otcově firmě, už žádné nudné historky od soudu při večeři, už žádné hádky o znění zákonů na rodinných oslavách narozenin, už žádné „Počkej, až sama uvidíš.“ Tahle celorodinná litanie o tom, co by pro vás bylo anebo nebylo vhodné, se prostě rychle zají. Zvláště, pokud ji posloucháte od svých deseti let. Je přece normální chtít jít vlastní cestou, kterou vám před vámi nikdo nevyšlapal. Trochu se sice občas nabít pusu, ale jít sám a svobodně. A ne ráno vstát a vědět, že dnešní den je tady k tomu, aby se ukrojila další část z vašeho přesně nalinkovaného života stát se právníkem. Jenomže dojít si k takovéhle reflexi, to chce trochu času. Já během posledního ročníku gymnázia dospěla zatím jenom do poloviny, a to do totální fáze stavění se na hlavu proti rodičovskému snu. Silný filosofický podtext o svobodě a vlastní cestě moje rebelie zatím rozhodně neměla. Snad proto bylo o to výraznější a šílenější. Rozhodla jsem se totiž, že nejenom, že nepůjdu na práva, ale že nepůjdu na vysokou vůbec. Přece mi může dobře stačit jenom gympl. Nikdo neříká, že pokud člověk není alespoň trošku schopný, nemůže se někam vypracovat. Když jsem tenhle návrh přednesla před rodiči před podáváním přihlášek na vysokou, skoro se ze mě stal bezdomovec.
Ta sprška nadávek a lamentování, která se na mou hlavu snesla, za to by asi tátu jako právníka jistojistě vykázal pan soudce ze soudní síně. Pro naše byla rána má neochota jít na práva, ale co teprve mé rozhodnutí, nejít nikam dál na školu! Přestala jsem tak s rodiči na několik týdnů mluvit. Naprosto jsem se zasekla a stále dokola si opakovala tu svou. Nechtěla jsem žít ten klasický život, který mi oni předhazovali – vysoká, dva roky práce, svatba, rok a první dítě. Navíc mi bylo vždycky zdůrazňováno, že o práci se bát nemusím, protože budu v otcově firmě. Tudíž jsem si všechny tyhle body navíc spojila s dohledem otcova přísného právního oka. A to jsem nechtěla. Z mé vzpoury a následné letargie mě probrala až příprava na maturitu, která se kvapem blížila. Při ní jsem ale přišla na zásadní věc. Že mi totiž učení se nevadí a že mi pořád půjdu ještě nějakou dobu lépe, nežli práce. Navíc jsem se po několika týdnech strávených na internetu hledáním práce dozvěděla tu smutnou novinu, že nástupní platy jsou nic moc a že práce, o kterých bych já uvažovala, jen tak na internetu člověk s gymnáziem nenajde. Pomalu mi tak začalo docházet, že nedat si přihlášku na výšku nikam, nebyl úplně nejlepší nápad. Mohla jsem se přece seknout na právech, ale třeba někam na filosofickou jsem si přihlášku podat mohla. Nemohla jsem najednou za rodiči přijít a říct, aby mi zaplatili vysoké školné na soukromé škole. Navíc, rodiče nikdy soukromým vysokým školám nepřáli. Já sama ale neměla nic našetřeného natolik, abych si mohla hvězdné školné zaplatit. A tak mi nezbývalo, než hledat jiné řešení.
Našla jsem jej v pomaturitním studiu. Sice se platilo rok školného, ale rozhodně nijak zásadní jako na soukromé vysoké škole. Člověk se rok připravoval na vysokou školu, aby mohl složit lépe a radostněji přijímací zkoušky. A navíc vám zůstával statut studenta. Na doporučení známého jsem se podívala na několik škol, a vybrala si Tutor, kam měla nastoupit na studium jazyka má kamarádka. Pořád jsem ale potřebovala nějaké peníze od rodičů. Přišla jsem tedy za nimi s vytištěnými materiály o škole, průběhu studia a popsala jim zážitky ze dne otevřených dveří, na který jsem mezitím vyrazila. Přestože na mě byli naši stále naštvaní, asi pochopili, že jsem se jaksi ve své revoltě trochu ztratila i já sama. Takže nakonec souhlasili s tím, že mi na školu přispějí. Pod jednou podmínkou – že půjdu na rok práv a polovinu peněz splatím. Koukala jsem na ně jako puk. Takže takováhle je odměna za to, když se vzepřete svým genům. Ale protože jsem neměla na výběr, a hlavně, bylo mi jedno, na který obor půjdu, nutné pro mě totiž bylo, že budu studovat, souhlasila jsem. Zaplatila jsem školné a zapsala se jako student pomaturitního studia práv.
Říkala jsem si, že rok práva mě nemůže nijak zabít. Můžu se přece mezitím rozhodnout pro jiný obor. Takhle alespoň zůstanu ve škole, budu si trénovat hlavu a neztratím koncentraci. Jak se ale pomalu ukazovalo, v mé hlavě možná přece jenom něco z těch všech právnických rodinných řečí utkvělo. Uvědomila jsem si, že spoustu pojmů, se kterými jsme se ve škole setkali, tak nějak „přirozeně“ znám. Bavila mě argumentace, kterou jsme si museli osvojit, vypracovávání esejí, teorie i historie práva. Ze všeho nejvíc mě ale bavila ta kreativita, kterou musíte neustále v právu používat. Mnohdy existuje více než jedno řešení. Musíte ale najít to správné a ty ostatní umět předčít. To byla neustálá výzva, která ve mně objevila nečekané ambice. A tak to přišlo. Přišlo to ale zcela spontánně a svobodně. Rozhodla jsem si podat přihlášku na práva. S otcem jsme o tom jen zběžně mluvili. Byla jsem ráda, že to přešel s naprostým klidem, bez vítězných poznámek nebo „Já to věděl“, a hlavně, můj otec přestal se mnou plánovat. Nechal všechno na mě a já udělala maximum pro to, abych se na práva dostala. Díky pernému roku se to podařilo a já se na práva dostala na první, vlastně by se až dalo říct, že na druhý pokus. Přestože jsem zatím ve škole jenom rok, dnes už pomalu tuším, že by mě mohlo zajímat buď trestní, anebo rodinné právo. Otec a jeho firma pracují v oblasti obchodního práva, takže se naše cesty asi nepotkají. Dnes už nejsme natolik na ostří nože, takže se nebojím za tátou přijít a zeptat se ho na některé otázky nebo nejasnosti. Myslím, že je nakonec rád, že jsem skončila na právech, ale také že se naučil respektovat moji svobodnou vůli a rozhodnutí. A to by každý dobrý právník měl umět.