Anglistika s gramatickými chybkami
Nejnudnější hodiny, které jsem vždy trávila na střední škole s utrpením, to byly hodiny angličtiny. Většinou člověka nebaví ty hodiny, které mu buď nejdou, anebo je jejich předmět vůbec nezajímá. Já to měla ale přesně opačně. Angličtina mě bavila, rozhodně jsem se o jazyky zajímala, ale hodiny angličtiny jsem si představovala absolutně jinak. Odmala jsem totiž s angličtinou vyrůstala. Maminka vystudovala anglistiku na Filosofické fakultě, a tak na mě neváhala od raného věku mluvit anglicky. Stala jsem se tak bilingvním dítětem, přestože jsem měla a mám oba rodiče Čechy. Osvojila jsem si tak angličtinu jako rodný jazyk společně s češtinou a ve škole nenáviděla všechny hodiny angličtiny. Jak na základní škole, tak na té střední. Uměla jsem totiž skvěle mluvit, rozuměla jsem všemu a všem. Nechápala jsem ale, proč se tedy mám učit nějakou gramatiku, když si dokážu s každým popovídat o jakémkoliv tématu. Zatímco českou gramatiku do mě lili od první třídy, tu anglickou jsem začala postupně vnímat až v pozdějším věku, a to byl kámen úrazu. Vše jsem totiž chápala tak nějak intuitivně a nejrůznějším poučkám jsem vůbec nevěnovala pozornost nebo jim rovnou nerozuměla. A tak co se týkalo konverzace, byla jsem jedničkář, co se týkalo gramatiky, měla jsem to nahnutější. Když jsem se rozhodovala ve čtvrťáku o tom, kam si podat přihlášku na vysokou, nedělala jsem si velkou hlavu s přijímačkami z angličtiny. Věděla jsem, že ty vždycky nějak zvládnu, a namísto toho, jsem hledala obor obsahově tak výživný, že by mě jeho studium bavilo minimálně tři, maximálně pak pět let. Pořád jsem ale nemohla na nic kloudného narazit. Až mi moje kamarádka řekla spásnou větu: „Tak proč nejdeš na angličtinu?“
No jo! Proč mě to vůbec nenapadlo? Anglistika by mohla splňovat moje kritéria na vysokoškolský obor. Zkoušky jsem předpokládala, že bych splnila a anglická historie i literatura, britský humor, filmy i divadlo, to všechno mě ohromně bavilo. Takže, proč ne anglistiku? Když jsem s nápadem ohledně studia anglistika přišla ze svou matkou, dávnou absolventkou, okamžitě mi otevřela oči. Řekla mi totiž, proč ne anglistiku. Prý si ani nedokážu představit, jak je studium náročné. Nejenom, že musíš perfektně ovládat gramatiku jazyka, ale učíš se i historické podoby angličtiny, vývoj anglických mluvních kategorií, neustále dokola morfologie, syntax a do toho stohy a stohy skript v angličtině o historii a kultuře, kterou nakonec jako absolvent anglistiky znáš lépe, nežli své vlastní. Přestože mě matčin proslov pořádně vyděsil, nedokázala jsem přijít na nic jiného, co by mě mohlo v životě bavit. A tak jsme se do toho pustily s mámou společně. Jak rychle a nadšeně jsme s přípravou začaly, tak jsme naštvaně a po dvou hodinách přestaly. Ukázalo se, že dcera s matkou nemusí být nejlepší tým na učení a navíc máma přiznala, že už nedokáže zažité věci tak dobře vysvětlit. Jediným řešením, které by mě mohlo na anglistiku připravit, byly přípravné kurzy. Máma jako odbornice sama prošla několik internetových stránek a snažila se mi poradit, jaké kurzy vypadají skutečně tak, že se člověk něco naučí. Nakonec narazila na jméno jednoho svého dávného spolužáka z vysoké, který vedl přípravné kurzy anglistiky u Tutoru. Okamžitě mě tedy přihlásila tam s tím, že jí za žádnou cenu nesmím udělat ostudu.
Najednou jsem viděla a proklínala svou přezíravost za to, jak jsem na anglickou gramatiku a všechny větné stavby a poučky naprosto kašlala. Přestože jsem byla ve třídě jedna z nejlepších, co se prezentace esejí, diskuzí na odborná témata, literárního a kulturního přehledu týkalo, naprosto jsem pokulhávala s lingvistikou. Doma jsem tak pod dohledem mámy tvrdě vše doháněla a proklínala den, kdy jsem se pro anglistiku rozhodla. Zároveň jsem ale věděla, že pokud jsem se už pro něco rozhodla, měla bych to také dovést do zdárného konce. I kdyby to nebylo napoprvé, do studia angličtiny jsem napumpovala tolik času a energie, že jsem se najednou stěží začala orientovat v maturitních otázkách z češtiny. Krásně se mi to pletlo, přemýšlela jsem v obou kulturách naráz, a jakmile jsem měla hovořit o realismu v Čechách, hned mě napadal Dickens a naopak. Na přijímací zkoušky jsem na katedru anglistiky tedy dorazila s obrovskou podporou rodiny i známého lektora z přípravek, ale i s řádnou dávkou nervozity. V ústním kole, kdy se mi potily ruce, byla jsem bledá a nervózně si mnula uši, se mě komise zeptala, proč chci studovat obor anglistiky. Odpověděla jsem, že je to jediné, v čem si dokážu sama sebe představit jako spokojeného člověka. Navíc jsem si vědomá, že na rozdíl od jiných studentů, mám velký náskok v tom, že jsem se jako malá seznámila s angličtinou úplně přirozenou cestou. O to větší jsem ale cítila handicap, když jsem se ji měla učit „normálním“ školním způsobem. Proto mi chybí tolik té správné gramatiky, uhlazenosti v jazyce a dokonalého psaní. Vlastně jsem se jim přiznala, jak strašně jsem s tím poslední půl rok na přípravných kurzech i doma bojovala, a jak jsem viděla, že na tom jsou mnozí, kteří s angličtinou začali mnohem a mnohem později, lépe. Po mém vystoupení mi bylo jasné, že jsem svou upřímností předala místo někomu jinému. A vlastně to tak asi mělo být. Ta škola by mě stála strašně moc sil. Měla bych spíš angličtinu využít nějak v běžném životě, jít na školu, kde se v angličtině čte, ale nijak se už dál neprožívá. No, anglistika asi není pro mě. Po několika dnech jsem se přišla mrknout na výsledkovou listinu do foyer školy a hledat svoje číslo pod čarou přijatých. Tam jsem ho ale nenašla. Oni mě totiž přijali! Po tom svém outsiderském výstupu mě přesto, přese všechno přijali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když jsem pak v prvním semestru prvního ročníku potkala mou budoucí vedoucí bakalářské práce, která seděla u ústní komise, ptala jsem se jí, proč mě tenkrát na školu přijali. Ona s úsměvem vzpomínala na to, jak jsem to při přijímacích zkouškách vzdala. Prý jsem si ale neuvědomila, že se jedná o anglistiku, a tak když mou outsiderskou řeč uslyšeli, vyhrála v ní moje znalost a schopnost vyjádřit se subjektivně a obratně v angličtině. Ta nakonec zvítězila i nad tím příšerným obsahem. Přestože se pro mě stala anglistika oborem, se kterým vždycky budu nějak bojovat, nikdy bych své rozhodnutí neměnila. Vím totiž, že jsem tenkrát měla pravdu. Jenom tady se totiž cítím být spokojená a šťastná.