Celoživotní nechuť k učitelství jako příprava na pedagogickou fakultu
Jsem z oné sorty dětí, jejichž rodiče si zvolili jedno z povolání, na které je hodně vtipů. Moje maminka je totiž učitelka, a jak jsem se dozvěděla hned v průběhu raného mládí, celá naše rodina byla vlastně vždycky famílií „kantorskou“. Pradědeček prý řídil praktickou školu v Kutné hoře a teta byla po dlouhá léta sekretářka ředitele na zemědělské střední škole. Maminka ale měla klasické „účovské“ povolání – nebyla tak ani sekretářka, ani ředitelka, ale učitelka na základní škole. Učí druhý stupeň základní školy, předměty češtiny, dějepis a občanská výchova. Vždycky jsem nejvíc soucítila s dětmi, co měli za rodiče policisty, protože to musí být asi ještě horší na všechny ty okolní vtípky, co se nás denně snášejí. Nikdy jsem proto učitelkou být nechtěla. Ba přímo jsem to povolání nenáviděla. Pokaždé, když se mi něco povedlo, tak za to mohla máma, která mi určitě v úspěchu pomohla, a když se mi něco nezadařilo, tak to asi bylo ještě horší, protože jsem byla přece dcera učitelky. A u učitelských dětí se nějak předem předpokládá, že to budou malí šprtové a slušňáci. Proto jsem tedy během svých brzkých náctiletých let neboli rané puberty, začala všem dokazovat, že slušná ani chytrá být nemusím. Někdy mi samotné bylo hanba, že něco neumím, ale vzpurná role mi velela se nic neučit, nebo alespoň hloupou dělat dostatečně trpělivě. Maminka se mnou ale ztrácela trpělivost. Tahle má provokace vydržela až do konce osmé třídy, když mi došlo, že pokud se nezačnu urychleně učit, skončím někde na učilišti pro kosmetičky a kadeřnice. Rychle jsem tak zpátky přijala roli učitelské dcerky a připravovala se na přijímací zkoušky na gymnázium. A ty jsem úspěšně složila.
Na gymnáziu mě už má „učitelská“ minulost nijak nestíhala. Nikoho nezajímalo, že mám matku učitelku, a pokud se to náhodou před některým z pedagogů zmínilo, vypadalo to ještě jako moje plus. Přesto jsem ale pořád necítila to vzdálené volání učitelských generací a kořenů, abych se přihlásila hrdě do řad naší kantorské rodiny. Stejně jako kdysi moji maminku, i mě bavila především čeština a dějepis, ale i jiné jazyky – hlavně angličtina a němčina. Přestože jsem nebyla žádný matematický génius, gymnáziem jsem prolézala celkem hladce bez ztráty věnečku. Ve třetím ročníku mi ale moje studování začala ztěžovat otázka, kam se vydám po škole. Jaké povolání by mohlo být to moje? Nepadalo v úvahu, že bych se o vysokou nepokusila. Měla jsem dobré známky, chtělo se mi ještě studovat a rodiče by asi byli trochu zklamaní, kdybych na univerzitu nešla. Takže v rozhodnutí, že studovat budu, problém nebyl. Potíž byla s oborem, na který bych si měla podat přihlášku. Představovala jsem si něco sice teoretického, ale prakticky uplatnitelného. Nechtěla jsem někde strávit svoje nejlepší roky tím, že budu zavalená v literárním archivu a stanu se jednou taky archiválií. Zároveň jsem se ale nechtěla věnovat něčemu jenom praktickému, jako je třeba stavění budov nebo navrhování interiérů, práce v laboratoři nebo medicína. Chtěla jsem něco pěkně mezi tím, ale co, to jsem dlouho nevěděla. Mluvit před lidmi mi nikdy nedělalo problém, ráda jsem prezentovala ve škole různá témata a referáty, měla jsem ráda pozornost. Navíc jsem měla dobrou paměť, věci jsem se učila lehce, a tak jsem si řekla, že tahle kombinace přímo vyzývá k tomu, stát se právničkou. Už jsem se viděla v kostýmku, se spisy a se zapálenou řečí před soudem. Do karet mi nahrálo, že jsme se s třídou zašli během několika týdnů od mého rozhodnutí podívat ke skutečnému soudu. Tam jsem zjistila, že sice slečna nebo paní právnička kostýmek i spis měla, ale že to rozhodně nebylo tak plamenné a výživné, jak se ve filmech tváří. Přišlo tak ke mně velké zklamání, že právničina žádná zábava a adrenalin moc není. Doma jsem se svým zjištěním pochlubila a na to mi povídá maminka: „Pokud chceš adrenalin, stoupni si každý den před bandu huberťáků a zaujmi je.“ A vlastně měla pravdu. Každý den jako učitelka dávala všanc svojí kůži a musela ze sebe dostat to nejlepší, aby žáky vážně zaujala a navíc jim látku podala tak, aby ji pochopili a nakonec se ještě něco naučili. Úkol hodný heroa! A já pomalu poprvé začala přemýšlet nad tím, že možná učitelování není taková nuda, jak se zdá.
Čím se ve čtvrťáku rozhodnutí o výšce blížilo, tím víc jsem koketovala s myšlenkou se přihlásit na peďák. Jenomže jsem ještě nevěděla, jaké obory přesně a jaký stupeň bych chtěla učit. Chtěla jsem si přece jenom třeba vyzkoušet i něco jiného, než dělala maminka, abych měla trošku srovnání. A tak jsem si zjistila něco více o přípravných kurzech na pedagogické fakulty. Připravovaly na všeobecný přehled a kromě nich i na různé obory pedagogických škol. Vybrala jsem si tak češtinu a literaturu, kterými jsem si byla jistá a přihlásila se na roční přípravný kurz. Přece jenom, kdo se někdy češtině věnoval více, ví, že ačkoliv jí mluvíme a píšeme běžně, morfologie nebo syntax nejsou žádný med. A tak začal můj roční běh směrem k přijímačkám na peďák. Na přípravkách jsem měla možnost se setkat hned s několika lektory z různých oblastí, a tak jsem mohla vyzvědět, jaký stupeň vzdělávání nese své plusy i mínusy, nebo jaké je uplatnění absolventů. Před podáním přihlášek na vysokou školu jsem tak byla rozhodnutá přihlásit se na učitelství pro střední školy – český jazyk a literatura v kombinaci se základy společenských věd. Zjistila jsem totiž, že mi dá spoustu práce naučit se pořádně česky, natož anglicky nebo německy, a že základy společenských věd jsou natolik pestrý předmětem, u kterého se člověka asi ani za několik let učení nebude nudit. Navíc jsem na přípravkách v Tutoru potkala samé stejně zapálené lidi, kteří byli rozhodnutí se vážně učení jednou věnovat. Což je při stavu dnešního školství naprosto skvělá zpráva. Když se totiž někdo rozhodně zaplatit si přípravné kurzy na vysokou, většinou má o školu skutečný zájem. Tomu taky odpovídala úroveň našich hodin, kde se rozproudily někdy zajímavé diskuze a rozhodně jsme jen potichu neopisovali poznámky vyučujícího. Často se setkávám s názorem, že přijímačky na peďák jsou jen jednoduchým krokem nebo záchranou univerzitou, když se jinam nedostanete. Tak to rozhodně nechápu. Přijímací zkoušky z češtiny byly skutečně náročné, a bez přípravek bych je asi jen horko těžko dávala dohromady, a to mám doma matku češtinářku. I samo studium, jak to zatím po roce vypadá, není tak jednoduché, jak si asi mnozí představují. A je to dobře. Člověk má alespoň dobrý pocit, když se mu něco podaří úspěšně složit. Nemůžu se tak dočkat své první praxe ve škole, až si stoupnu před studenty a bude mě čekat můj první souboj o jejich pozornost. Mám spoustu ideálů o tom, jak se učit má a nemá. Hodiny vidím jako interaktivní a zábavné, ve kterých ze studentů udělám partnery a nikoliv jen „mrtvé duše“. Třeba mě realita jednou semele, a třeba ne, to uvidí čas, co mi škola do budoucnosti dá. První, co mi již bezesporu dala, je obdiv k mojí matce a tomu, jak každý den dokáže jít do „školní arény“ a bojovat za budoucnost mladých lidí.