Cestou humanisty
Nejsem, nikdy jsem nebyla a nejspíše ani nebudu ten typ člověka, který pokud něco chce, jde přes mrtvoly. No, možná by se ve mně mohlo i něco zvrtnout, jenomže to bych musela vědět, co ve svém životě chci. S touhle celoživotní nevědomostí jsem vždy zápasila v momentech, kdy se blížilo k nějaké změně. Byla jsem proto téměř nemocná, když jsem se měla rozhodnout, zda chci na osmileté gymnázium nebo dodělám základní školu. Pak jsem nevěděla, na jakou střední školu. A teď, na jakou vysokou! Vždy jsem to proto řešila tak, že jsem si řekla – tak, jak jsi to dělala doteď, tak to bylo asi správně, protože to nijak zvlášť nebolelo. Proto jsem dělala běžnou základní školu, a potom také všeobecné gymnázium. Nikdy jsem si nic specifického, co bych tolik chtěla studovat, nezvolila. Šla jsem cestou od všeho trochu. Jenže vysoká škola, ta už si specializaci žádá. Chcete být lékařem? Dobře, ale chcete být pediatriím, chirurgem, zubařem nebo veterinářem? Chcete studovat něco z oblasti společnosti? Budou to média, sociologie, sociální práce nebo politologie? Chcete být psycholog? Dobře, budete psychiatr – lékař, všeobecný psycholog anebo speciální pedagog – psycholog? Naprosto jsem se v nabídce ztrácela. A můj pocit ztracenosti se nijak nezlepšovat s blížícím se datem podání přihlášek na výšku. Vlastně jediné, co jsem věděla, bylo, že na vysokou chci. Nevěděla jsem totiž, co bych chtěla nebo mohla dělat, kdybych dál nestudovala. A tak pořád dokola. „Myslíš, že bys mohla dělat tohle?“ – „Nevím.“
Před propuknutím v šílené trhání vlasů z neschopnosti se rozhodnout přišla má spása. Našla jsem totiž obor, který mi i nadále sliboval studovat více oblastí najednou a nenutil mě se rozhodnout už dnes. Humanistika – od všeho trochu a přece vlastně nic. Takové vysokoškolské pokračování humanitního gymnázia. Hurá! Měla jsem konečně jasno. Okamžitě jsem se přihlásila na několik fakult humanitních věd a začala doufat, že v rámci přípravy na maturitu ze společenských věd, mám s přijímačkami na humanistiku vyhráno. Cítila jsem se skvěle. Měla jsem vybranou školu, byla s výběrem spokojená a říkala si, že dostat se tam přece nemůže být nijak těžké. Naštěstí se mi do cesty postavila bratrova dávná spolužačka za školy. Byla starší než já o tři roky a pamatovala jsem si ji z občasných návštěv u nás doma. Bylo to ale dlouho, byli jsme ještě děti a já měla radost, že jsme se vůbec vzájemně poznali. Sama, jak jsem se během řeči dozvěděla, studovala vysokou školu, a když mi pověděla, že právě humanistiku, na kterou jsme se hlásila, skoro jsem spadla ze schodů tramvaje. Okamžitě jsem se jí začala vyptávat na to, jak studium na škole probíhá. A byla jsem překvapená. O nějaké antropologii, která se do humanitních věd počítá, nebo evropské integraci, ze které se skládá zkouška, jsem neměla ze střední ani páru. A co bylo nejhorší, prý se takové otázky rozhodně objevují v přijímacích textech! Veškeré ideály o studování sociologie, psychologie a trošky filosofie se mi rozplynuly. Vždyť já budu studovat zároveň i něco, co ani nevím, jak vysvětlit – antropologie, evropská integrace, v mé hlavě se znalosti rovnaly nule. Okamžitě jsem si začala v duchu nadávat, co že jsem si to já káča pitomá vybrala za školu. Ale nebyl už čas ani možnost cokoliv měnit. Bylo po únoru, téměř konec března a já se měla začít připravovat z knih, o kterých jsem ani nevěděla, kde hledat. Mého rozčarování si doma ihned všimli. Nevěděli ale, co se děje, protože já chodila domácností a jenom něco občas procedila mezi zuby, typu „Tohle nedám. Nemůžu. Nedokážu.“ Jenže, co jsem teď měla dělat? Na vysokou jsem musela, vlastně i chtěla. A na humanistiku nakonec taky. Musela jsem proto poprvé v životě něco aktivního pro svůj cíl nebo sen, ať už byl jakýkoliv, udělat. Zašla jsem proto ke školní poradkyni, která na mě vytřeštěně zírala s tím, že mě tady rozhodně po podání přihlášek nečekala. Všichni ostatní se totiž u ní již dávno vystřídali. Dokázala mi ale pomoci, když mě nejenom, že uklidnila, ale zároveň mi poradila, abych se v Plzni přihlásila na přípravné kurzy. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se hlásím na obor, který je strašně obsáhlý, a který se učí po různých jednotlivých kurzech. Ona mě však vyvedla z omylu, když mi ukázala, že existuje možnost v rámci přihlášení se do přípravného kurzu na humanitní vědy. Byla jsem překvapená a zároveň zvědavá, jak lze na něco tak komplexního, jako je humanistika, připravit. U Tutoru mi to názorně předvedli. Kromě toho, že jsem pochopila, co je antropologie nebo se dozvěděla, jak probíhala evropská integrace, jsem zjistila, že pouhá maturita mě na vysokoškolské požadavky přijímaček nepřipraví. Středoškolská, i když gymnaziální filosofie, nebyla rozhodně dostačující k tomu, abych znala dva hlavní představitele analytické filosofie jazyka anebo dokázala vysvětlit, co se skrývá pod termínem postmoderna. Vlastně bych předtím ani nedokázala odpověď na tak jednoduchou otázku, co je dav. Vy to víte? Co je sociální agregát, co skupina (primární, sekundární) a co teprve dav? Další a další pojmy, termíny a otázky, které se mi zdály zprvu tak lehké, se na pozadí humanistiky odkrývaly jako mnohem složitější, ale o to na druhou stranu i zábavnější. Světe div se, asi jsem úchyl, ale na přijímačky jsem se téměř těšila s tím, že bude skvělé, pokud dostanu své oblíbené otázky z přípravného kurzu. To by totiž znamenalo, že se taky dostanu. Přestože se mi objevilo málo mých oblíbených otázek, na většinu z nich jsem byla schopná odpovědět – samozřejmě s nějakými chybami – ale asi jich nemohlo být tolik, když jsem se na všechny tři humanitní vědy dostala. Vybrala jsem si tu domácí, plzeňskou fakultu. Tu mám nejenom kousek od domu, ale měla bych na ní potkat i většinu svých nových známých z přípravky. Vypadá to tedy, že se mají v Plzni na co těšit a hlavně, že jsem se dobře rozhodla!