Policejní akademie z vás neudělá „cajta se stříkací pistolkou“ aneb proč se nebát studia na Policejní akademii
V roce 2008 jsem se rozhodovala nad tím, kam se vydat po střední škole. Věděla jsem, jak moje rozhodnutí může ovlivnit můj budoucí život, a tak jsem chtěla vážit skutečně pečlivě. Nejprve bylo nutné ujasnit si, co přesně by mě bavilo, a co bych vážně nerada vyrazila studovat. Samozřejmě, že můj zájem dost souvisel s tím, kam bylo pak pro mě reálné se dostat, a kam ne. Vždy mě bavily společenské vědy, trochu ekonomie a práva, takže jsem vyloučila všechny technicky zaměřené obory. Naše profesorka třídní, učitelka matematiky a fyziky, mé rozhodnutí přijala s úlevou. Lákaly mě tedy práv a ekonomie jako taková. Nechtělo se mi však studovat pouze jeden nebo druhý obor. Navíc mi přišlo, že oba obory jsou natolik žádané, že by se pro mě mohlo stát peklem, dostat se na ně napoprvé. Ale řekla jsem si, že jiná volba pro mě jako šťastná nebo alespoň vhodná nevypadá, a tak jsem byla rozhodnutá hlásit se na práva a VŠE. V druhé polovině února, kdy jsem si chtěla přihlášky konečně vyplnit, ke mně ale dorazila z novin úplně nová informace. V jedné ze zpráv se mluvilo o bezpečnostně – právním studiu na Policejní akademii. Byla jsem z téhle informace docela překvapená, protože jsem si myslela, i podle různých reklam, že k Policii se lze pouze přihlásit a složit vstupní test, nikoliv, že je nutné studovat vysokou školu. Našla jsem si tedy studium na Policejní akademii na internetu a byla překvapená. To, že vystudujete Policejní akademii, totiž vůbec neznamená, že se z Vás automaticky stane pochůzkář s titulem, nebo že se vůbec do řad Policie ČR musíte dát. Naopak, studium na Policejní akademii otevírá bránu k mnoha zajímavým oblastem práce – managementu, marketingu, ekonomii i právu. Řekla jsem si tedy, že bych nakonec mohla tenhle obor a školu zkusit. Podala jsem si proto přihlášku tam.
Když jsme se spolužáky stále a dokola omílali téma přijímacích zkoušek na vysokou, nastala velká změna po únoru, kdy už bylo jasné a dané to, kdo se kam hlásí. Přišla jsem tedy s tím, že jsem se rozhodla kromě ekonomky pro Policejní akademii a že na obě školy už mám definitivně podanou přihlášku. Netušila jsem, jakou salvu smíchu představa studia na Policejní akademii spustí. Slyšela jsem tak odevšad, že si snad dělám legraci, že svoje rozhodnutí nemůžu myslet vážně, že ze mě bude policajtová, a tak dále. Rozhodla jsem se udělat mezi mými spolužáky velkou osvětu o tom, co to znamená, studovat Policejní akademii, ale vůbec se moje moudra nechytla. Nikdo nechtěl moc slyšet o tom, že by Policejní akademie mohla přinést jiné studium nežli střílení na střelnice a podlézání ostnatých drátů při plazení se v bahně. Byla jsem nakonec docela naštvaná, že mám za spolužáky takováhle „paka“ a rozhodla se, že svoje naštvání přetavím alespoň v něco, co má smysl a že jim ukážu, co znamená studovat Policejní akademii. Chtěla jsem se tak na ni dostat stůj, co stůj.
Doma jsem si okamžitě stáhla všechny testovací otázky k přijímacím zkouškám a pozor! Je jich okolo tisíce! Proto se směji všem těm, kteří považují „policajtskou vejšku“ za jednoduchou, co se přijímaček týče. Mordovala jsem se tak s kvantem otázek hezky po pořádku, jak jdou abecedně za sebou a neustále si vyhledávala na internetu informace o pojmech z psychologie, sociologie, ekonomie, filosofie nebo kriminalistiky, u kterých jsem si nebyla jistá, nebo o nich v horším případě ani nevěděla. Abych se tolik netrápila a udělala pro úspěšné přijetí maximum, přihlásila jsem se na radu jedné z našich profesorek na přípravné kurzy. Ve škole jsme měli vyvěšenou nabídku kurzů snad již od září, a tak jsem se konečně dostala k tomu, pořádně si ji prohlédnout. Přípravu na Policejní akademii v rozsahu, který mi vyhovoval a o sobotách dopoledne, nabízela společnost Tutor, a tak jsem si přes centrálu zajistila místo v kurzu. Kurz jsem si zaplatila z poloviny sama, z druhé pak moji rodiče. Když má člověk v něčem uložené vlastní peníze, hned se mu studuje jinak. Mezitím jsem si na škádlení svých spolužáků docela zvykla a na poslední zvonění se rozhodla jít za „policajta“.
Týdny před přijímačkami nám došel humor všem a vzájemně jsme si drželi palce, jak to šlo. Hlásila jsem se na Policejní akademii jediná ze třídy, proto jsem byla ráda, když jsem mohla přijímačky konzultovat se spolužáky z přípravek. Nakonec se nás několik potkalo i během přijímacích zkoušek. Zkoušky jsem strávila zpocená v lavici a doufala, že se mi všechen investovaný čas vrátí. A taky že vrátil. Na školu jsem se dostala a někteří spolužáci z přípravek se dokonce stali mými spolužáky v současnosti. Ačkoliv nás již nezůstalo po prvním roce tolik, kolik se nás v říjnu potkalo, na naši školu nedám dopustit. A právě proto píši i tenhle krátký článek.
Policejní akademie rozhodně není žádná jednoduchá škola, ale o to je zajímavější. Díky všeobecnému zesměšňování práce některých běžných policistů, kteří skutečně někdy mají k výkonu pořádného charakteru daleko, se často hází do jednoho pytle i jméno naší školy. Pokud se však někdy začnete o studium na Policejní akademii skutečně zajímat, pak zjistíte, že Vám škola může hodně nabídnout, ať už směřujete do oblasti práva, ekonomie nebo povolání kriminalisty. Škola je plná příjemných studentů a vyučujících, kteří si jistě naléčí žádné „komplexy“ tím, že by se chtěli stát „policajtem a naučit se střílet“. Bohužel, taková je rozšířená představa. Naopak, na akademii potkáte lidi, kteří mají vlastní názor, jsou schopni se s Vámi o něj podělit a mnohému Vás v osobním i studijním životě naučit. Dnes, když se jednou za čtvrt roku potkáváme se spolužáky ze střední školy, je situace úplně jiná. Mnoho z nich v prvním roce studia školu vyměnilo, také z nich zcela odešli a vydali se do pracovního procesu. Mohu říct, že z těch, kteří se na vysokou školu dostali a kteří ji i nyní studují, patřím mezi ty nejspokojenější a svůj výběr bych vážně neměnila (i když mi už asi navždy budou říkat „cajtka“).