Studium kulturologie jako výsledek praštěných rodičů
Psychologové říkají, že by děti měli alespoň základní typy hraček, co jejich vrstevníci, dítě lépe zapadá do kolektivu, není výjimkou. A na výjimky umí být malé děti obzvláště kruté. Dítě, které má rodiče v jistých ohledech radikálnější nežli ostatní, by nemělo názorovými proudy rodičů trpět. Mělo by být otevřeno všemu jako jeho vrstevníci. To jsou naprosto pochopitelné důvody. Mít dítě, jistě to tak budu dělat. Sama jsem však byla dítě, které vždycky nějak na základě svých rodičů vyčnívalo. Začínalo to samotným oblečením. Když jiné děti chodily od hlavy k patě v Myšácích a Šmoulech, já nosila pončo a čepici á la náhorní plošiny Chile. Maminka totiž již v dospělosti propadla studiu iberoamerikanistiky a byla úplný blázen do jižní Ameriky. Znala jsem proto různé indiánské pohádky, uměla některé dětské argentinské písničky a dívala se na maminku s tatínkem tančící tango v předsíni. Tatínek byl pro změnu zapáleným japanologem. Jakožto doktor v oblasti IT technologií jej fascinovala vše spojené s Japonskem, do kterého pracovně létal a měl zde několik přátel. Vyrůstala jsem tedy současně až na třech kontinentech – v Evropě tělem a duší v Asii plus jižní Americe. Když k nám přišli někteří malí kamarádi, všem se u nás ohromně líbilo. Doma jsme totiž měli přímo kulturní mix. Bohužel po tom, co u nás nedostali žádné sladkosti ale sušené placky podle chilského receptu z hor, názor změnili, stejně jako jejich rodiče. Byla jsem tedy mírně stižená svými excentrickými rodiči. V době předpubertálního období jsem je za jejich názory přímo nesnášela. Chtěla jsem se včlenit do davu, být „normální“. Dělat běžné věci, mít běžné kamarády, jíst jako obyčejní lidé. Místo toho jsem měla kupu strýčků a tetiček z ciziny, umělců a novinářů, všichni vystřižení jako z šedesátých květinových let, kteří se u nás scházeli na dlouhých večeřích spojených s projekcí podivných filmů a debatách o nesmrtelnosti brouka. Rodiče se mi v té době jako desetiletému bouřícímu se dítěti snažili vysvětlit, že být jako ostatní není dobré, že si musím budovat svou vlastní osobnost. Ale mně bylo deset, proboha! O vlastní osobnost jsem se starala jenom v intencích toho, co mám na sobě a jestli mě holky nepomlouvají. Navíc dnes už vím, a ráda to svým rodičům připomínám, že charakter dítěte se utváří až na základě vyčlenění se ze skupiny, které předpokládá zahrnutí daného jedince do dané skupiny a kultury. Po pár letech rebelujícího období, kdy se všechny děti snaží nebýt jako rodiče a mají proto oholené nebo fialové hlavy, já jsem se snažila nebýt jako rodiče a nosila to nejběžnější oblečení, tiše se učila a většinu času četla. Co by v té době mí rodiče dali za dítě se zelenou hlavou s piercingem v nose! Já se jim ale v tomhle směru „nepovedla.“
Na čtyřletém gymnáziu už naše spory téměř utichly a já si uvědomila, kolik toho od svých rodičů můžu čerpat. Díky širokému okolí jejich kamarádů a známých jsem se mohla podívat do kuchyně mnoha různým profesem. Možná o to náročnější pro mě bylo, jakmile jsem si měla vybrat vysokou školu, na kterou se budu hlásit. Znala jsem prostředí uměleckých oborů a věděla, že ta nejistota každodenního chleba by pro mě nebyla ideální. Pohybovala jsem se v prostředí novin a médií, ale neměla jsem nikdy dobrou schopnost mluvit před lidmi, prezentovat se nebo výborně psát. Byla jsem vždy spíše tichým pozorovatelem okolního dění a světa. Nejblíže jsem proto měla z rodiny ke studiu některého z netradičních jazyků. Maminku její španělština výborně živila a táta se díky kontaktům z Japonska posunul na pracovním žebříčku neuvěřitelným způsobem. Přemýšlela jsem proto právě tímto směrem, kterou kulturu a jazyk by mě bavilo studovat nejvíce. Myslela jsem na čínštinu nebo korejštinu, ale představa, že se někdy naučím psát jejich znaky a vyslovovat jejich šílenou fonetiku, byla natolik vzdálená, že jsem se přesunula do bližších krajů. Co třeba holandština nebo některý ze severských jazyků? Ať jsem přemýšlela nad kterýmkoliv jazykem, vždy jsem nakonec skončila u toho, že jsem se začetla do jeho kulturních zvyků, oblékání, stravování a jiných oblastí života daného národa. A tak jsem zjistila, že vlastně o samotný jazyk zájem nemám. Mnohem více mě totiž bavila kultura. Zjistila jsem si tedy, že i ta se jako obor dá studovat v podobě kulturologie. Byla jsem nadšená. Obor se zdál být přesně pro mě – objektivní pozorování zvyků cizích kultur, snaha se je pochopit, vysvětlit. Práce zajímavá, s lidmi, a přitom trošku mimo světla reflektorů. Přesně takhle jsem celé roky studovala svoje rodiče a jejich subkulturu. Rodičům se nápad s kulturologií zalíbil, ale přesto byli zklamaní, že jsem si nevybrala něco více „zajímavějšího“. Přesto však v kulturologii byla cítit vůně dálek a exotiky, což je uklidňovalo v tom, že se přece jenom geny nezapřou a asi skutečně budu jejich. Chtěli si být však jistí, že si školu vyberu správně. Proto jsem ke svým narozeninám obdržela poukázku na přípravný kurz kulturologie. Prý by se rádi ujistili, že je to obor, ze kterého nezběhnu hned v prvním semestru studia. A tak jsem docházela každou sobotu do Tutoru na základy kulturologie a do oboru se zamilovávala čím dál tím víc. Zpětně musím uznat, že jsme se tam sešli pěkná partička „exotů.“ Buď děti alternativních rodičů anebo alternativní děti – na kulturologickou studii skupinka jako dělaná. Díky snaze mých rodičů zajistit mi pravý výběr vysoké školy jsem se na základě kurzů dokázala skvěle připravit tak, jak bych sama nikdy nezvládla. Dokonce jsem poznala některé z absolventů a budoucích studentů oboru, tedy včetně mě. Na školu jsem se totiž dostala. Svým rodičům tak můžu být za mnohé vděčná. Nejenom, že mě vychovali ve snad slušného a hodného člověka, ale jejich netradiční uchopení jejich životního a výchovného stylu ze mě ještě jednou udělá slavnou světovou kulturoložku.