Studium politologie jako možnost změnit věci a nezaprodat svou duši „velkému byznysu“
Jak jsem sám ze své vlastní zkušenosti zjistil, střední škola je dobou, kdy se takzvaně láme chleba. Jakže se ten chleba láme? Láme se tak, že právě během studia střední školy se každý z nás nejenom, že rozhoduje o tom, co bude či nebude do budoucna studovat. Čemu se bude či nebude pracovně věnovat. Ale zejména o tom, kým vlastně sám je. Jaká témata jsou pro něj důležitá v životě, jaké priority vyznává, s jakými pravidly se sžívá. Prostě a jednoduše, co z něj jednou za člověka vyroste. Mí rodiče mi už odmala říkali, že nezáleží na tom, co za povolání si zvolím, ale jaký člověk budu. Chtěli a přáli si, abych se stal člověkem slušným a hodným. K tomu mě vedli a já jen mohu doufat, že se jim to podařilo. Na střední škole jsem ale pochopil, že stát se takovým člověkem nestojí úsilí pouze moje rodiče, ale také mě samotného. Že nejde jenom o to, jaký pocit ze mě budou mít ostatní lidé v mém okolí, ale co si já o sobě budu moct myslet. Pochopil jsem, že v člověku funguje takový jednoduchý, ale o to důležitější mechanismus, říká se mu svědomí. Přestože se rovnice, kterou tenhle strojek v naší hlavě vyznává, je skutečně primitivní, o to účinnější je. A je důležité, aby každý ve svém životě jeho fungování poznal. Já sám jsem poznal, jak tenhle princip pracuje už jako malé dítě. Pamatuji si, že jsem kdysi někomu něco jako dítě vykládal a vychloubal se věcmi, které jsem nezažil ani nevlastnil, a když přišel den sv. Mikuláše a k nám domů dorazil čert, byl jsem zelený jako stěna a nemohl ze sebe vydat hlásku. Přitom za čerta chodil otcův bratr, můj strýc, který na nás nikdy nebyl zlý, ani jako čert to neuměl, a já přesto měl černo před očima a viděl se v pytli. Během studia gymnázia jsem ale zjistil, že mé svědomí nefunguje jenom ve vztahu ke mně, k mé osobě, ale že jsem schopen se trápit, i pokud je ubližována někomu druhému, nebo mám pocit, že věci nejsou nastaveny tak, jak by alespoň podle zásad slušného chování nastaveny měly být. Začal jsem se proto velice zajímat o tématiku lidských práv a moje svědomí a téma human rights nakonec vyprofilovalo právě moji osobu. Na škole mi tak nikdo už neřekl jinak nežli „Ombudsman“. A já za tu přezdívku vlastně nakonec byl rád. Vždyť kdyby mi říkali „Kruťas“, jako během základní školy (příjmení Krutý si o to vyloženě říká), měl bych asi během svých aktivit horší startovací pozici.
Studium střední školy se pro mě tak neslo v duchu podílení se na studentském modelu OSN, které slouží k nácviku politických dovedností na mezinárodním poli. Jde o jakousi simulaci fungování Organizace spojených národů, na níž se vytvářejí skutečné mezinárodní rezoluce vyjadřující se k otázkám, které jsou aktuálně řešeny na světovém politickém poli. Ve škole jsem se aktivně podílel na vedení Školní studentské rady a v čem jsem si přímo liboval, bylo sledování všech politických fejetonů, úvah v novinách i kreslených politických vtipů. Když na nás naši profesoři již ve třetím ročníku gymnázia začali tlačit s otázkou výběru školy, měl jsem předem jasno o všem, co bych rád studoval. Byla to totiž pouze jedna věc – politologie. Představa mne samotného uprostřed politického ringu mi přišla příliš nereálná. Necítil jsem se být tím, kdo by byl schopen táhnout davy, inspirovat masy a promlouvat do duší jednotlivcům. Spíše jsem se viděl jako ten, kdo může z postu jakéhosi odborníka promlouvat o událostech, které jsou již nějakým způsobem politicky zabarveny a snažit se poukázat na možnost vidět věci objektivně a nezpolitizovaně. To mi přišlo jako mnohem reálnější pozice v budoucnosti. Proto jsem se i dál do doby před přijímacími zkouškami na politologii na Fakultě sociálních věd zajímal o všechny možné české i zahraniční politické žurnály, četl životopisy významných vládců a politiků a dny trávil těšením se z představy, že rozšířím řady studentů oboru politologie.
V tu chvíli by mě nikdy nenapadlo, že já, se všemi mými zájmy a skutečným nadšením, podrobnými znalostmi a praxí, se nakonec přes přijímací zkoušky nedostanu. To, co mi podrazilo nohy, totiž bylo první kolo přijímacích zkoušek složené ze Scio testů, na které jsem se absolutně nepřipravil. Nevěnoval jsem jim tu nejmenší pozornost a snažil se plně zaměřit až na druhé kolo zkoušek, kde jsem se těšil, jak budu moct své znalosti a zájem prodat. Netušil jsem, že mě mé chabé základy z filosofie nebo psychologie mohou poslat zpátky k zemi. A tak se stalo, že jsem přes Scio testy neprošel. Můj jednostranný zájem se mi prostě nevyplatil. Naprosto jsem totiž přestal sledovat veškeré ostatní potřebné obory a získat znalosti i z nich. Mým problémem ale bylo, že jsem si na jinou školu přihlášku nepodal. Prostě jsem čekal, že já se určitě dostanu. Dnes nechápu, jak jsem mohl být tak přesvědčený o svých schopnostech. Taky se hned mé oblíbené svědomí ozvalo a já si vyčítal svůj přístup pěkně dlouho. Do té doby, nežli jsem měl jisté, že mě nic nezachrání a musím nějak strávit rok mezitím, co se ke studiu politologie přihlásím znovu.
Přihlásil jsem se jako dobrovolník do jedné neziskové organizace zabývající se tematikou lidských práv a postupně získával zkušenosti z oboru, které vedly k tomu, že mi byla nabídnuta spolupráce na plný úvazek. Ale jelikož jsem věděl, že zase nesmím spadnout do stavu, kdy se budu zajímat jenom o práci, a na studium a ostatní věci zapomenu, domluvil jsem se s vedením na zkráceném úvazku. Ten mi umožnil se zároveň přihlásit do přípravných kurzů zaměřených na zvládnutí Scio testů ze základů společenských věd. Kurzy jsem navštěvoval v centru Prahy během jednoho semestru u společnosti Tutor. Tam jsem získal ty informace, na kterých jsem při svém prvním pokusu vyhořel jako papír. Na kurzu jsem se snažil ze všech sil nechybět (ačkoliv se mi některé soboty vážně moc vstávat nechtělo), ale nakonec se snaha v dobrém ukázala. První kolo jsem udělal. Druhé kolo nakonec dopadlo také dobře, i když nikoliv podle mých představ. Moje svědomí zapracovalo a já si dobře uvědomil, jak pyšně jsem se minulý rok choval, takže jsem na začátku pohovoru panikařil a nedokázal udržet řeč u jednoho tématu. Snad ale moje nadšení vidět bylo, a tak jsem přece jenom ty řady studentů politologie úspěšně rozšířil. Dnes jsem za celou svou peripetii a zkušenost rád. Dala mi práci, nové kamarády z přípravného kurzu a nakonec i to hlavní, studium politologie.